Ještě v 19. století chodily kromě Mikuláše, ale o dva dny dříve v předvečer svátku Barbory, také „Barborky“. Svobodné dívky ale i vdané ženy navštěvovaly dům od domu a vyprávěly a také přehrávaly obrázky ze života svaté Barbory. Dnes už se tento zvyk drží jen velmi ojediněle, ale zvyk uříznout větvičku keře nebo stromu a nechat ji ve váze do Vánoc rozkvést stále přežívá. Rozkvetlé větvičky mají do domu přinést štěstím a nezadaným předpovídají brzké vdavky.
Zcela specifický zvyk se vázal dni svátku svaté Lucie 13. prosince. Podle pověsti se tato světice vzdala veškerého majetku a rozhodla se žít jako křesťanka. Pověst hovoří o tom, že si vydloubla vlastní oči a poslala je svému nápadníkovi. Oči ji prý do druhého dne opět narostly. Pro připomenutí života této mučednice obcházely stavení takzvané „Lucky“. Do bílého oděné postavy se špičatým nosem děsily zlobivé děti a hrozily jim, že jim rozpářou břicho. Ty hodné, které se uměly pomodlit ovšem obdarovávaly, těm neposlušným hrozily koštětem. Zároveň kontrolovaly, zda se nikdo nepere nebo nedere peří a běda hospodyním, které pravidlo porušily. Zvyk už vymizel, ale pranostika „Svatá Lucie noci upije, ale dne nepřidá.“ je stále známá a užívaná.